Teleskopy Webb a Hubble ukázaly Kočičí hlavu v mlhovině Carina

NASA a ESA 29. října 2026 zveřejnily tři pohledy na Kočičí hlavu v mlhovině Carina. Hubbleův teleskop ukazuje především tmavý prachový pilíř, zatímco teleskop Jamese Webba přidává hvězdy skryté za částí prachu a jemnou strukturu zářící hmoty. Novinkou je tato sada fotografií. Oznámení nepředstavuje objev nové mlhoviny.

Titulní koláž: NASA & ESA. Hubbleův snímek: NASA, ESA, STScI. Webbovy snímky: NASA, ESA, CSA, STScI. Zpracování jednotlivých snímků: J. Depasquale (STScI). Snímky v titulní koláži jsou použity pod licencí CC BY 4.0.

Útvar leží v rozsáhlé hvězdotvorné oblasti přibližně 7 500 světelných let od Země. Přezdívka patří jen malé části Cariny: obrys připomíná kočku sedící zády k nám, s hlavou otočenou doprava a nápadným svítícím okem. V titulní koláži je vlevo Hubble, uprostřed Webbova kamera NIRCam a vpravo přístroj MIRI.

Hubble: tmavá silueta se svítícím okrajem

Na levém panelu vyniká kontrast mezi tmavým pilířem a barevným okolím. Prach zakrývá světlo za sebou, zatímco okolní plyn září. Tmavá místa tedy nejsou prázdná. Rozdíl mezi zářícím plynem a prachem, který nám brání ve výhledu, podrobněji vysvětluje přehled druhů mlhovin.

Pozornost zaslouží zejména nažloutlý lem podél pravé strany útvaru. Odpovídá plynu osvětlenému a ionizovanému ultrafialovým zářením okolních hmotných hvězd. Takové záření plyn zahřívá a může jej postupně odvádět z oblaku procesem označovaným jako fotoevaporace.

Záření a hvězdné větry pravděpodobně pomohly vytvarovat i samotnou kočičí siluetu. Řidší okolí ustupuje jejich působení snáze, hustší části pilíře zatím odolávají. Na fotografii tak sledujeme prostředí, které hvězdy průběžně přetvářejí.

Webb: za prachem přibývají hvězdy

Prostřední panel z kamery NIRCam působí mnohem průhledněji. Obrys kočky zůstává rozpoznatelný, uvnitř i kolem něj ale vystupuje členitá struktura a množství hvězd. Vlevo se objevují jemné závoje a v pozadí lze rozlišit dokonce slabé galaxie.

Rozhodující je vlnová délka sledovaného světla. Prach blízké infračervené záření zeslabuje méně než viditelné světlo. Webb tak zachytí část hvězdného světla, jež na Hubbleově záběru zůstává skrytá. Ani infračervený pohled však nepronikne vším a některé hvězdy zůstávají různou měrou zahalené.

Pravý panel přináší další změnu. Přístroj MIRI sleduje střední infračervené záření, v němž se uplatňuje záření teplého prachu a molekul obsahujících uhlík, které budí světlo hvězd. Pilíř vystupuje jako světlá vláknitá struktura. Samostatný záběr níže ukazuje také drobné uzlíky a tenká vlákna po jeho levé straně.

Napravo od pilíře je na snímku MIRI jasný žlutý zdroj, pravděpodobně velmi mladá hvězda ukrytá v prachu. Přes její polohu se zdánlivě táhne úzké vlákno. Samotný překryv na fotografii ale nestačí k určení, zda jsou oba objekty fyzicky propojené.

Co znamenají barvy a svítící oko

Barvy pomáhají odlišit různá měření. Webbovy detektory posílají černobílé záznamy přes jednotlivé filtry a výsledná barevná fotografie vzniká jejich složením. Infračerveným pásmům se přiřazují viditelné barvy, takže nejde o pohled, jaký by nabídlo lidské oko.

Také Hubbleův barevný obraz nese informace o vybraném záření. Jeho filtry zachycují světlo kyslíku, vodíku a síry i hvězdné světlo rozptýlené prachem. U MIRI barvu a jas ovlivňuje složení materiálu a místní podmínky. Modravý pilíř proti načervenalému okolí proto nelze jednoduše číst jako stupnici teplot.

Nápadné kočičí oko může označovat mladou hvězdu stále částečně ponořenou v prachu. Autoři snímků tuto interpretaci uvádějí jako možnost. Hodnota trojice záběrů spočívá právě v jejich doplnění: tmavá silueta, hvězdy za prachem a záření samotného prachu společně ukazují různé stránky téhož místa, kde vznikají hvězdy.