Kolik lidí bylo na Měsíci? 12 astronautů a přehled misí Apollo

Po povrchu Měsíce chodilo 12 lidí. Všichni se tam dostali během šesti přistání programu Apollo v letech 1969 až 1972. První dvojicí byli Neil Armstrong a Buzz Aldrin, poslední Eugene Cernan a Harrison Schmitt. Jenže letět k Měsíci a vystoupit na jeho povrch jsou dvě různé věci. Právě jejich záměna stojí za tím, že v přehledech potkáváme odlišné počty astronautů.

Kdo všechno chodil po Měsíci?

Každá přistávací výprava měla tříčlennou posádku. V tabulce jsou odděleni astronauti, kteří skutečně vystoupili na povrch, od pilota, který pracoval na oběžné dráze. Všech 12 návštěvníků povrchu byli američtí muži. Rok u mise označuje její uskutečnění, nikoli pořadí jednotlivých kroků mimo modul.

V populárních přehledech se některá jména objevují ve více podobách. U Conrada se často používá přezdívka Pete, u Cernana Gene a u Mattinglyho Ken. Nejde o další členy posádek. Při počítání návštěvníků je stejně důležité nezapočítávat opakované lety jedné osoby jako nové lidi.

Proč se uvádí 12 lidí na Měsíci, ale 24 v jeho blízkosti?

Devět výprav Apollo zamířilo k Měsíci. Při třech členech v každé posádce to dává 27 účastí na letu, ale jen 24 různých lidí. James Lovell, John Young a Eugene Cernan absolvovali takovou cestu dvakrát. Lovell přitom na povrchu nikdy nestál. Young a Cernan jej nejprve viděli při zkušebním Apollu 10 a přistáli až při dalších misích.

Rozlišujme proto tři situace. Přistání znamená dosednutí na povrch. Let po oběžné dráze znamená obíhání Měsíce bez dosednutí. Při průletu loď kolem Měsíce proletí a pokračuje dál, aniž zůstane na jeho orbitě. Apollo 8 a 10 patřila k orbitálním výpravám, Apollo 13 se po havárii vrátilo po obletu. Pouhé slovo „návštěva“ tyto rozdíly nevystihuje.

Údaj 24 se týká výhradně programu Apollo. V dubnu 2026 k Měsíci letěla také čtveřice Artemis II: Reid Wiseman, Victor Glover, Christina Koch a Jeremy Hansen. Šlo o průlet a návrat, nikoli o přistání. Tato mise tedy rozšířila skupinu lidí, kteří se dostali do blízkosti Měsíce, ale nezměnila počet těch, kteří po něm chodili. Stav je ověřen k 14. říjnu 2026.

Apollo 11: první přistání a třetí muž na orbitě

Apollo 11 odstartovalo 16. července 1969. Armstrong velel výpravě, Aldrin byl pilotem lunárního modulu Eagle a Collins pilotem velitelského modulu Columbia. Při příletu se jejich práce rozdělila. Eagle měl dopravit dva muže dolů a zpět, zatímco Columbia zůstávala u Měsíce. Collins tak zůstává plnohodnotným členem první přistávací výpravy, i když jeho jméno nepatří do seznamu lidí, kteří chodili po povrchu.

Eagle dosedl 20. července 1969 ve 20:17 UTC. Armstrongův první krok přišel až 21. července v 02:56 UTC, tedy ve 03:56 tehdejšího československého času SEČ. V amerických záznamech se proto u prvního kroku často objevuje ještě 20. červenec. Jde o různé časové zóny, ne o dvě různá přistání. Aldrin se na povrch vydal přibližně o 19 minut později.

Dvojici čekala práce s kamerami, odběr vzorků a rozmístění experimentů. Záběry skafandrů a vlajky jsou nejslavnější částí příběhu, ale vědecká práce a její dokumentace patřily k poslání výpravy od začátku. Fotografie pod tímto odstavcem zachycuje jeden z drobných detailů měsíčního povrchu: otisk boty v prachu.

Samotné dosednutí ještě nezaručovalo návrat. Po průzkumu se vzletová část Eagle musela znovu setkat s Columbií. Armstrong a Aldrin strávili na povrchu včetně času uvnitř modulu přibližně 21 hodin a 36 minut. Rozdíl mezi příletem, přistáním a prvním krokem je podstatný také při počítání délky letu na Měsíc. Celá posádka nakonec přistála v Tichém oceánu 24. července.

Přehled misí Apollo: cesta od zkoušek k přistání

Apollo 11 navazovalo na sérii zkoušek, z nichž každá řešila jinou část letu. Apollo 4 a 6 ověřovala bez posádky Saturn V, Apollo 5 lunární modul. Teprve Apollo 7 v roce 1968 zahájilo pilotované lety programu. Následující přehled shrnuje hlavní kroky přípravy a všechny pilotované lety Apolla 7 až 17. Přistávací posádky jsou podrobně rozepsané v první tabulce.

Pořadí přípravných misí může překvapit: Apollo 8 obletělo Měsíc už v prosinci 1968, ale Apollo 9 pak zůstalo u Země. Nebyl to krok zpátky. V březnu 1969 potřebovalo bezpečně vyzkoušet lunární modul s lidmi. Apollo 10 následně v květnu nacvičilo operace u Měsíce. Před prvním přistáním tak bylo potřeba zvládnout i oddělení, samostatný let a opětovné spojení lodí.

Rozdělení lodi pomáhá pochopit celou výpravu. Velitelský modul sloužil jako kabina posádky a řídicí část. Servisní modul nesl pohon a podpůrné systémy. Lunární modul měl vlastní úkol: dopravit dvojici na povrch a zpět na orbitu. Proto na fotografiích Apolla nenajdeme jednu neměnnou loď, která by vcelku přistála na Měsíci a potom stejným způsobem odletěla k Zemi.

Které Apollo vybuchlo? Apollo 13 a požár Apolla 1

S výbuchem za letu je spojeno Apollo 13. V dubnu 1970 explodovala kyslíková nádrž v servisním modulu a z plánovaného přistání se stala záchrana tří lidí. James Lovell, Fred Haise a Jack Swigert museli využít lunární modul Aquarius jako nouzové útočiště. Fotografie poškozeného servisního modulu ukazuje, proč už nebylo možné pokračovat podle původního plánu.

Rozhodovalo hospodaření s elektřinou a vodou i odstranění oxidu uhličitého z kabiny. Pozemní tým připravil postup, jak přizpůsobit filtry velitelského modulu pro použití v lunárním modulu. Posádka Měsíc obletěla a 17. dubna se vrátila na Zemi. Nikdo z této výpravy se proto nepočítá mezi lidi, kteří na Měsíci přistáli, přestože všichni tři podnikli lunární cestu.

Apollo 1 má jiný příběh. Dne 27. ledna 1967 při testu na startovací rampě vypukl v kabině požár. Zahynuli Gus Grissom, Edward White a Roger Chaffee. Loď v té chvíli nebyla ve vesmíru a mise nikdy neodstartovala. Oheň se v kyslíkové atmosféře rychle šířil a tragédie vedla k přepracování řady systémů. Záměna s Apollem 13 by převrátila nejen příčinu nehody, ale i její výsledek.

Apollo 17: poslední stopy a důvod ukončení programu

Po prvním přistání se měnily cíle průzkumu. Apollo 12 zamířilo k robotické sondě Surveyor III, Apollo 14 do oblasti Fra Mauro a Apollo 15 přivezlo první lunární rover. Apollo 16 zkoumalo oblast Descartes. Přistání tak nebyla pouhým opakováním stejného vítězného záběru s vlajkou. Každá další výprava otevírala jinou část povrchu a nové možnosti práce.

Eugene Cernan a Harrison Schmitt přistáli 11. prosince 1972 v oblasti Taurus-Littrow. Schmitt byl prvním vědcem-astronautem na měsíčním povrchu. Dvojice měla na průzkum podstatně více času než posádka Apolla 11: celkový pobyt na povrchu trval asi 75 hodin a tři výstupy mimo modul dohromady přibližně 22 hodin. Na orbitě zatím pracoval Ronald Evans.

Odlet z povrchu následoval 14. prosince. Cernan nastoupil do lunárního modulu jako poslední, a proto se uvádí jako poslední člověk, který chodil po Měsíci. Neznamená to, že na něm byl sám. Schmitt patří do stejné poslední dvojice a na povrch při jejich prvním výstupu sestoupil až po veliteli. Pořadí prvních a posledních kroků tedy není totéž.

Další tři plánované lunární mise padly za oběť rozpočtovým škrtům. Rozhodnutí se promítala do programu už před posledním přistáním a zbývající lety se po rušení přečíslovaly. Apollo 17 proto nebylo výpravou, po níž by NASA náhle zjistila, že další přistání technicky nejde. Skončila financovaná série lunárních expedic. Lodě Apollo ještě posloužily při letech ke Skylabu a při projektu Apollo–Sojuz, tyto cesty však na Měsíc nevedly.

Průlet Artemis II ukazuje, proč bude i při dalších výpravách důležité sledovat skutečně splněný úkol. Let kolem Měsíce poskytuje jinou zkušenost než přistání, výstup ve skafandru a návrat z povrchu. Pro odpověď na otázku, kolik lidí bylo na Měsíci, proto vždy hledejme jasné vymezení: mluvíme o cestě k němu, nebo o stopách v prachu?

Časté otázky o lidech na Měsíci